Liza Libenko, Jan Štulíř, Lucie Hošková – Zahrada vzpomínek
Vernisáž ve středu 18.6. v 17.30 h
Letní sezona ve Výstavní síni Chrudim Pippichova divadla přináší společný projekt tří mladých umělců. Liza Libenko, Lucie Hošková a Jan Štulíř se potkali během studia na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jiřího Petrboka. Absolventkou tohoto ateliéru je také Annemari Vardanyan, s níž jsme se v Chrudimi setkali nedávno. Výstava Lizy Libenko, Jana Štulíře a Lucie Hoškové je zahradou ve smyslu opečovávání, motivů květin a společného jazyka symbolů. Ale idea míří mnohem dál. Není to prostor Ráje, má spíše rysy dystopie, teatrálního konfliktu sil dobra a zla. Liza Libenko maluje vábivé asfodely, květiny říše mrtvých. Zmutované slunečnice vystupují z malby do prostoru, stejně jako shrbené vrboví. Půda vypadá spálená a prázdná, zničená kataklyzmatem válek a klimatických hrůz. Hlína, popel, barva a krev na šitých obrazech Lucie Hoškové v sobě nese zárodky a pozůstatky velkolepého divadla smrti a bolesti, jež je chápána jako brána ke skutečnému poznání. Transparentní, splývavý rukopis Jana Štulíře působí jako mlha, v níž se rozplývají těla a zprůhledňují duše. Z obrazů čiší severská filmová osudová tíže, vzpomínky se zhmotňují v hodině mezi psem a vlkem. V ranní době, kdy světlo je ostré a odhaluje krutou pravdu.
Zahrada je zřejmě souhrnem toho, co jsme se naučili o naší minulosti, vědomým uspořádáním odkazů a podnětů, které opečováváme a zaléváme. Z originálních semen a vzácných štěpů vyrostou zcela jedinečné květiny výpovědí a komentářů k dnešku a k možné budoucnosti.
Zahrada vzpomínek není sentimentální ani trochu. Spíš jde o to, na co se jako lidstvo jen opatrně rozpomínáme. Tím může být prastaré mýtické a rituální chování, ale i autentický vztah k nejhlubším vrstvám vlastní duše a těla.
Pokud chcete vědět, jak vypadá současná malba, vystavující umělectvo ukazuje tři odlišné a přece blízké přístupy. Narozeni v devadesátých letech, mají za sebou úspěšné výstavy. Některé obrazy přicházejí do Chrudimi již ze soukromých sbírek. Přestože nezažili totalitu, doba jim přináší zcela jiné a o nic méně zásadní výzvy. Patří k nim radikální narušení jistot a jednoznačných představ o budoucnosti, neustálá přítomnost válek, krizí a hledání pravdy za mediálním obrazem událostí. V jejich nových obrazech se dotkneme rozhraní mezi osobním, soukromým vnímáním světa a širokou obavou o směřování lidstva, ke znepokojivě se snižujícím prahu citlivosti k okolí.
Liza Libenko (1996 Kryvyj Rih, Ukrajina)
- Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru kresby Jiřího Petrboka a Martina Gerboce a ve škole malby Petra Duba a Marka Meduny. Studovala také na Art Design Institutu v Praze. Jejím tématem jsou květiny, emoce, smutek, asfodelová a slunečnicová pole, mutované a neexistující květiny. Dystopické krajiny vznikaly pod vlivem války a environmentální krize. Kombinuje malbu olejem, akrylem a asfaltem s epoxidy, laky, přírodninami (seno) a prvky vymodelovanými z textilu, papíru a drátu. Květiny se z podloží čím dál víc osamostatňují směrem do prostoru.
Jan Štulíř (1993 Praha)
- Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malby Jiřího Sopka a ve škole kresby Jiřího Petrboka a Martina Gerboce. Absolvoval v ateliéru Alice Nikitinové a Matěje Smetany. Zajímají ho lidé, vztahy a samota jako univerzální téma. Vychází z kresby, maluje olejem, ale i kávou nebo čajem. Expresivní rukopis podléhá expresivitě hledaných a definovaných forem. V obrazech symbolicky promlouvá mezisvět, syrová pravda o člověku, podobně jako ve filmech Ingmara Bergmana.
Lucie Hošková (1999, Praha)
- Je studentkou Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru kresby u Jiřího Petrboka, nyní u Alice Nikitinové a Matěje Smetany. Pracuje s tradičními uměleckými materiály na vodní bázi, tuší, akrylem, ale také kávou, hlínou, případně krví. Plátna sešívá a vrství, přičemž šev je významový prvek. Používá plátna stará, zakopaná a exhumovaná. Vystavené obrazy vznikly z větší části na studijním pobytu v Paříži. Odkazují k mystériím, bolesti, zrození, zasvěcení a smrti, vertikalitě duše a gnostickému protikladu duše a těla.
Martina Vítková
- vernisáž ve středu 18.6. v 17.30 h, kterou uvede Martina Vítková, kurátorka výstavy
- výstava trvá 14.9.2025
- otevírací doba: úterý – pátek 10–13 14–17 h, sobota – neděle 14–17 h
Pořadatel
Chrudimská beseda, městské kulturní středisko
Široká 85, 53701 ChrudimTelefon: 603115874
E-mail: chbeseda@chbeseda.cz
Odkazy: Web Facebook
Více o pořadateli
Chrudimská beseda, městské kulturní středisko
Chrudimská beseda, městské kulturní středisko, navazuje na dlouholetou tradici Měšťanské besedy. Ta vznikla původně jako dvojjazyčný spolek. První zmínku o jejím založení nalezneme už roku 1846, stanovy spolku byly pak schváleny 24. 2. 1847. Právě ze stanov se můžeme dozvědět, že účelem nového spolku byla: „společenská zábava svých členů, k tomu rozmluvy, čtení dovolených novin a časopisů, hudba, zpěv a dovolené hry“.
Roku 1847 měla Měšťanská beseda 102 členů, ti se scházeli ve spolkových místnostech, které tvořily čtyři pokoje v prvním poschodí Modestinova domu čp. 54/I (dům stál naproti hlavnímu kostelu, před Balustrádou, byl zbořen v roce 1955). Českou část Měšťanské besedy tvořili zámožní chrudimští občané, německou část (početně slabší) pak úředníci krajského úřadu a důstojníci místní posádky, podle všeho k národnostním neshodám mezi členy nedocházelo.
Měšťanská beseda se po roce 1860 zcela počeštila. Toho času již sídlila na hlavním náměstí v domě čp. 134/I, kde byl v prvním poschodí nejen sál, ale i jiné místnosti, které skvěle sloužili ke kulturním účelům. Právě zde se v jednom z pokojů začala scházet část členů Měšťanské besedy, která 31. 12. 1858 (tedy na Silvestra) založila stolní společnost jménem „Sůva“. Své jméno si členové zvolili podle velikého obrazu sovy ve zlatém rámu. Sami členové se nazývali sůvisté nebo sůvčata a pokládali se za nejveselejší část Měšťanské besedy, jejich úkolem prý bylo: „plašení zármutku, pěstování dobrého rozmaru, popíjení dobrého pivka, natahování večera přes půlnoc, podporování všeho, co jest lidumilné, šlechetné, dobré a chutné, utvrzování se ve svornosti, provozování šprýmů a provádění švand a frmolů besedních“. Členové také zasedali u velikého kulatého stolu, aby si byli všichni rovni.
V roce 1901, když byla dokončena výstavba komplexu zamýšleného pro Průmyslové muzeum v Chrudimi se sem Měšťanská beseda přestěhovala. Měšťanská beseda sídlila ve společenské novobarokní části muzea, zde byla místnost v prvním poschodí bočního křídla pojmenována právě Sůva (název přetrvává dodnes). Nejen změna poměrů způsobila, že roku 1926 Měšťanská beseda zanikla.
Roku 1992 byla založena Chrudimská beseda, ta navázala právě na tradici Měšťanské besedy. Jako kdysi Měšťanská beseda sídlí v překrásných prostorách novobarokní části Muzea. Chrudimská beseda je středobodem veškerého kulturního a společenského života ve městě a stejně jako ve druhé polovině 19. století Měšťanská beseda je v tomto směru naprosto nenahraditelná.
Zdroj:
Stará Chrudim, vlastivědné vyprávění o minulosti českého města | Jiří Charvát
Chrudim, vlastivědná encyklopedie | Petr Boček, Pavel Kobetič, Tomáš Pavlík a kolektiv